24.01.2010: TOŽ OPĚT Z CAFE SHAR

Přátele, sedím opět ve svém oblíbeném Cafe Shar. V televizi hraje kurdská verze "Chcete být milionářem" (tady tedy spíše vzhledem k irácké měně: "Chcete být multi milionářem" (hraje se o 100 miliónů dinárů:) - tedy nějakých 1,5 mil. Kč). Mé dny jsou plné zážitků. Pokusím se předat některé. Povedlo se mi konečně plnit svůj rest z minulého dubna, kdy jsem jeden den z delegace proležel nemocný v posteli a vidět n vlastní oči (a ne pouze na fotkách, které ukazuji ve svých prezentacích) Amna Suraku – "Rudou bezpečnost" – vězení, ve kterém Saddámova tajná policie mučila Kurdy a které je slouží jako muzeum zvěrstev Husajnova režimu. Zachované cely pro stovky vězňů, doplňené sochami zachycujícími zlomky nekonečných mučení a výslechů s obrázky a nápisy vyškrábanými na stěnách (brutální jsou kresby Batmana v cele pro děti). Hodně silným prožitkem je chodba osvětlená 5 000 světýlek (1 za každou zničenou vesnici během) a 182 000 úlomků zdrcadel (za každý zmařený lidský život) ve kterých rozlámaně a nezřetelně vidíte sami sebe. Muzeum je plné fotografií zachycujících obětí Saddámových chemických a vojenských útoků, mučení, našlapných min, tisíce lidí prchající ze svých domovů.
Den po naší první návštěve, muzeum hostilo výstavu současného kurdského umění, a tak jsme se vrátili. Spousty krásných obrazů, soch. Byl to takový překrásný mix všemožných stylů. Trochu jsme vernisáž svou přítomnosti narušili jedné exkurzi školáků, kteří když mě uviděli, tak se všichni seběhli a nedokáže vyjít z údivu nad mým vzhledem, jeden přes druhého se se s mnou snažili mluvit, křičet, tahat za vlasy...Učitele vzniklý chaos vyřešili odvedení celé třídy pryč :) Doufám, že měli děti a učitelé možnost si vystavená díla prohlédnout před tím, než jsme přišli.
Byli jsme zpátky v uprchlickém táboře v Zharawě. Je dosti opuštěný, protože spousty rodin byly nuceny kvůli chudobě vrátit do svých vesnic zpátky i přes rizika náletů. Okolí vesnic jsou bombardovány pravidelně, nedávno jedna bomba dopadla přímo do vesnice Shnawa, naštěstí se nikomu nic nestalo. Setkali jsme se se zástupci vesnic a řešili s nimi náš projekt natočení videa pro internet (oficiální média se tím zabývat nechtějí). Chceme s vesničany připravit banery a natočit několik videjí o jejich vesnicích a životech a celou situací více zviditelnit. Přemýšlíme o projektu "adopce vesnic", do kterého bychom chtěi zapojit lidi z USA, Kanady, Evropy. Jedním z problémů jsou vztahy mezi samotnými vesničany z různých vesnic, kterým bychom chtěli pomoct naučit se pracovat a vystupovat společně, jední za druhé a ne pouze za sebe a za svoje vesnice. První setkání se zdálo hodně plodné. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Vkládáme do toho velké naděje. Vesničanům už moc naděje po tom všem, čím prošli a jaké mají vyhlídky, nezbylo :(
V táboře už konečně teče voda a ti, kteří zůstali nejsou alespoň závislí na dodávkách vody od OSN, které o tábor přestalo zajímat s koncem roku.

Několik dní zpátky mi přišel mejl od Českých aerolinií informující mě o tom, že s platnosti od 1.února se ruší všechny lety na trase Istanbul – Praha a o tom, že mi mohou přebukovat můj let z 9.února na 30. ledna (!) anebo, že mám požádat o náhradu nevyužité části letu. Super :( Strávil jsem hodiny hledáním nového způsobu dopravy domů. Mám koupenou letenku s tureckou z Diyarbakiru na letiště v evropské částí Istanbulu, kam přilítám 9. 2. po půlnoci a odkud jsem měl pokračovat ráno do Prahy. K původní letence to byla luxusní varianta – pouze přečkat noc na letištní lavičce. Všechny další nízkonákladovky létají z druhého letiště, které leží na asijské částí asi 60km daleko.
A v době mého nočního příletu už nejezdí metro ani trajekty. Na to druhé letiště jsem mohl samozřejmě taky z Diyarbakiru letět, a za pár stovek levněji. Kdybych to věděl dřív. Takže teď musím letět navíc přes Londýn a dvě nové letenky, aby sedly mě vyšly na 2,300 Kč – tedy o 900 víc než polovina té původní. To ještě musím doufat v to, že mi ČSA tu polovinu celou fakt proplatí :( A ještě musím doufat v to, že let z Istanbulu nebude mít víc jak 45 minut zpoždění, to bych nechytil to další letadlo do Prahy. Vzhledem k cenám a času to nešlo vyřešit moc jinak... Ach jo... A ještě se snažím pořešit neplánované přečkávání 22 hodin v Istanbulu. Snad se něco vydaří přes couch surfing :)
Začínám už z mého blížícího se mílovými kroky návratu trochu smutnit :(

Hodně krásným zážitkem byl můj výlet na horu Sara u města a přehrady Dukan. Na divoko se tu nemůže nikam lozit. Vyšlápl jsem si (u část cesty se svezl náklaďakem na horu, na které stojí vysílače, které hlídá vojenská posádka. Výhledy na okolní útesy, přehradu obklopenou horami a zasněžené vrcholky třítisícových qandilských hor, které lemují íránskou hranici, byly dech beroucí. (hodně trpím rozlíšením foťáku, který těžce nezvládá zachytit vzdálenější objekty). Na Saře mě hlídkující vojáci (tráví tu 15 dní v kuse odřáznutí od světa) po povinných společných fotkách pozvali k sobě na váborný (a navíc i vege, což udělalo asi mnohem radost mi než jím:)) oběd a povinný čaj. Byl to fakt krásný den, i slunko krásně hřálo. (protože jinak už dosti poprchává oproti těm prvním týdnům, když jsem přijel... Oj ty vaše brutální sibiřské mrazy doma :( už dvakrát jsme museli odložit náš výšlap s mládeží s Ranije – snad už konečně toto úterý...)
Dnes je neděle a povedlo se mi odpoledne (neděle je tady normální pracovní den) zúčastnit se uchvátné kaldejské mše ve fakt krásném kostele, která má liturgií v neo-aramejském jazyce (čili dnes asi nejbližším jazyce tomu, jakým mluvil Ježíš). Byla to mrazivé a moc hezky prožitkové.

Jedna z mých team members dostala pasový opar. Je jí hodně špatně už několik dní. Bolesti mohou trvat i několik týdnu až měsíců. Teď je to nejvíc nakažlivé, snad se to nepřenese na nikoho dál :(

Tady je už skoro půlnoc. V cafe jsme už zůstali jenom dva. Vyražím domů.

Snad ty vaše mrazy přežijete ve zdraví. Nenechte se nimi zmrazit i uvnitř. Posílám kapku tepla a slunka.

S pozdravy a láskou.