CHONI BASHI

Kurdské srdečné pozdravy z Cafe Shar, kam jsem na chvíli vypad na nargilé (vodní dýmku) a protrénovat svoji kurdštinu, kterou se snažim alespoň na zákládní konverzační úrovní naučit. Je to asi 20 minut pěšky z našeho domku, ve kterém bydlíme, pracujeme a zatím trávíme většinu času. Pokud si představíte jak asi může kavárna arabského stylu vypadat tak asi nějak tak to tady vypadá :) ale nečekejte nic tak uchvátného jako naše ty fakt dobré čajovny, které jsou fakt i na škálu Středního východu na excelentní úrovní. Ani tady nic takového výjimečného nejspíš nenajdete. Sedí se tady na pohovkách, jsou tady sami chlapi, kteří u stolu hrají backgammon a hru s dominovými kostami s čísly, kterou zatím nechápu a ani nevím jak se jmenuje (něco jako scrabble, ale s čísly :)). K tomu hraje sice arabská hudba ale k tomu občas i televize a až se zeptám, tak dostanu i heslo na bezdrátové připojení :)
když jste v Sulejmanji, nikdy byste neřekli, že jste v zemi, která se snaží zmátořit z války a okupace a která se zmítá v korupci a v níž sebevražedné čí pumové atentáty a únosy jsou denním chlebem miliónů lidí mnoha etnických skupin: od sunnitských a šiítských arabů, přes kurdy, kterých v Iráku žije kolem 8 miliónů (z nich většina je sunnitů, část křestanů a část Yazidi a Alevi), přes Turkomeny a další menšiny až po stovky tisíc (jesli ne až několik miliónů) chaldejských, asyrských a dalších odnoží křesťanů. /setkal jsem se včera s jedním holandským křesťanem – šéfem holandské organizace, která pracuje mezi 180 tisíci křesťanských uprchlíků z Mosulu – tedy momentálně jednoho z nejnebezpečnějších měst v Iráku asi 150km daleko od nás, kde údajně cizinec bez vojenského doprovodu nemá šanci přetrvat živý nebo ve zdraví nebo aniž by byl unesen více než pár hodin. Podobná situace, i když snad už o něco snesitelnější panuje i v některých čtvrtích Kirkuku, který je od nás jenom asi 70km. Mosul a Kirkuk jsou dva města, která byla původně obydlena Kurdy, ale kteří doplatili na obrovská ložiska ropy pod oběmi městy, a kterou Saddám chtěl zabrat pro sebe. Stovky tisíc Kurdů a Turkomenů byly násilně přesídleny nebo rovnou povražděny. Podle nové irácké ústavy by se Kurdové měli mít možnost se vrátit, ale ropa je ropa a dnes si na ní a na své domovy dělají stejné nároky i Arabové, kteří byli do měst nastěhování a min.jednu generaci už v nich žijí. V břuznu mají být volby, které už byly údajně dvakrát či třikrát odloženy (a tady se rodiny nevhodných politiků rovnou vraždí). Čím blíž k volbám, tím atmosféra více houstne. Kontroly aut armádou jsou už i ve městě na denním (spíše teda nočním) pořádku. Celý Kurdistán je prošpikován (a to ne kvůli voleb) kurdskými vojáky a speciální policií Asaish, kteří jsou doslova na každém kroku a mimo města na každé větší křižovatce a silnici vedoucí z/do města či nějaké další venkovské oblasti. Jejich pohostinnost se mi už povedlo s jednou mou spolupracovníci otestovat. Jeli jsme několik dní zpátky s týmem do uprchlického tábora Zharawa, kde teď náš team nejvíc pracuje (asi 120 km daleko), po jeho návštěvě jsme se rozdělili, část jela na na jinou důležitou návštěvu, kde by nás bylo moc, a jelikož byl neuvěřitelně krásný den, tak jsme se chtěli s Anitou trochu projít a pokochat krásami Qandilských hor, které lemují irácko-íránskou hranici. Dva procházející se cizinci po silnici jsou tady asi zjevení jako z jiného světa a tak si pro nás přijeli autem Asaish s kalašnikovy, údajně proto, že jim prý nepřestávali volat místní lidé :) odvezli nás na stanici, za asistence celé posádky stanice s nechápavými pohledy zkopírovali naše pasy a po několika telefonátech eskortovali do města, kam jsme stejně měli namířeno :)
Náš team je super: kromě mě: 3 ženy z USA (54, 55 a 63 let) a jedna z Taiwanu (35 let), všechny mají za sebou několik roků práce se CPT tady a ty tři z USA pracovaly před tím i v Bagdádu. Nikdo z nás ne svůj věk nevypadá (a ani se někdy nechová :)) Cítím se s nimi fakt skvěle!! (dvě znám už z mé delegace z dubna). Každý den se střídají jiné úkoly: ranní worship a hlídání programu a úkolů, vaření, mytí nádobí a vedení denníku (něco jako evidence naší práce). Kromě toho mám na starosti zasobování vodou, která se donáší ve 20l nádobach z obchodu asi 200m daleko :) dneska mám něco jako volnější den, jinak kromě pátků (které v muslimském světě "zastupují" "křesťanskou" neděli) pracujeme od rána do večera.
dvě z mých spolupracovnic, přijely jenom pár dnů přede mnou (jedna po půl roční absenci a druhá skoro po roční), tak se teď hodně řeší, co bude dál a jakým směrem se vydáme. Soustředíme se teď na dva projekty: jeden s těmi vesničany z bombardovaných vesnic a další, o kterém kvůli bezpečnostním důvodům nesmím zatím a hlavně po netu moc mluvit (ale nemusíte se ničeho bát:)).
Kromě toho finišujeme na konečné verzi zprávy o situaci vesničanů v těch bombardovaných, ostřelovaných a okupovaných Tureckem a Íránem přihraničních územích. Na zprávě team pracuje už několik měsíců, má asi 25 stran a odvedli fakt velký kus práce a také do jeho dokončení a zveřejnění vkládají velké naděje, že se snad něco pohne alespoň trochu k lepšímu. Jsou to zapomenutí lidé, které OSN nazývá "collateral damage" (čili něco jako "vedlejší ztráty") v boji proti terorismu a vesnice, v nichž žili po stáletí a mimo něž žít neumí a ani nemají kde a hlavně jak a za co, jsou považovány za "zemi nikoho". Z vesnic za posledních 20 let kvůli útokům utíkali už plnokrát a zase se vraceli. Nemají kam jinam jít a další variantou je život ve stanovém táboře a z měsíčních přídělů několika kil rýže, fazolí, mouky a oleje. V létě americká armáda zaplatila vykopání studny, aby měli svůj přístup k vodě, ale dodneška není dokončena pumpa (i když údajně se už finišuje). Kurdská vláda taboru věnovala generátor na elektřinu a do stanu se natáhly kabely, jenže jak jsme před pár dny zjistili vesničané nemají peníze na palivo pro generátor. Vláda každému uprchlíkovi z oblasti slíbila dát 1 000 000 iráckých dinárů (to je na naše asi 15,500 kč). K vesničanům se nedostala ani polovina a zbytek peněz "záhadně", tedy nejspíš v kapse někoho výše postaveného (?), zmizel.
Lidé moc možnosti nemají: buď žijí u svých příbuzných, velká část se jich i přes nebezpečí vrací zpátky do vesnic, několik rodin, které se bojí vrátit, se usadilo v táboře a čeká až se situace zlepší. Naštěstí je tahle zima zatím mírná a co tu jsem, tak kromě dvou dní, kdy přišerně foukal studený vítr, tak počasí fakt krásné a na slunku se přes den dá chodit v krátkém rukavu. Jinak v lednu je tu blízko hor běžný i mraz a sníh, anebo minimálně hodně nízké teploty a děšť (a v lětě tu jsou zase běžné i 45 - 50ti stůpňové horka a stromy, pod kterými by se mohly schovat alespoň děti, tady skoro neexistují, jak i uvidíte na fotkách).
… zatímco tohle píšu, tak tu už podruhé vypadla elektřina... (nejenom proto, ale) udělal jsem dobře, že jsem si vzal sebou noťas :)
Jsme v kontaktu s jedním centrem pro mládež v jednom městečku u hor (je to to, kam nás deportovali těch pár dní zpátky Asaish:)) a tento pátek jdeme s několika jejich pracovníky a teenagery na výšlap (nebo asi spíš jenom piknik? Uvidíme...) v horách. Chceme se s nimi víc spřátelit a pomoct jim s angličtinou. Cizinci jsou tady hodně žhavý artikl :) Myslím, že to tu je ještě o pár stupínku žhavější než jak začali američani jezdit k nám v 90tých rokách :) My jsme už tehdy aspoň mohli do Západní Evropy, lidi tady nemůžou nikam a jak moooooooooooc by chtěli :(
Je to tak nějak můj projekt/nápad, ale některá z mých team-mate musí jet taky, aby mohly jít i holky. Chtěl jsem vytáhnout děcka původně sám, ale zjistilo se, že šéf centra chce jít taky s dalšími pracovníky a pozval nás všecky, a máme zákaz se o cokoliv starat, jako doprava nebo jídlo, tak uvidíme jak to celé dopadne :) Jinak, to cetrum je úžasné: hodiny angličtiny, knihovna, dílny: umělecká, hudební, počítačová (učí se počítače opravovat a pracovat s nimi, vydávají časopis, ale nemají přístup k netu), tělocvična atd. Mají asi 12 pracovníků + plno dalších dobrovolníků a učitelů, kteří tam dochází na několik hodin týdně. Centrem projde víc jak 1 000 mladých lidí (15-30let) ročně. Plus mají rozjetých plno projektů v okolních vesnicích. Taková centra tu mají prý v sedmi větších městech. Je to práce jedné velké kurdské organizace: Kurdistan Save the Children, která má nějaké vazby na Anglií. Plus to naše cetrum teď rozjíždí spolupráci s americkým městem, odkud pochází jedna má spolupracovnice a která jim z tím pomáhá a domlouvá možnost výjezdu.
Včera jsem se také seznámil s jednou Angličankou, která tu v Sulejmanji už deset let pracuje s dětmi z ulice. Jdu se k ním do centra (kterým ročně projde též víc jak tisíc děti) v příčtích dnech podívat. Už mě verbovala jestli bych jim nechtěl pomoct rozjet streetwork. :)
Problém je samozřejmě chudoba a tak se tisíce děti snaží různě pracovat nebo žebrat. Vláda to řeší jako jiné problémy podle pravidla "co není vidět, neexistuje" a děti zavírá do vězení. Organizace to řeší přes volnočasové centrum, poradenství, asistenci u soudů, spolupráci s rodinami a školami, doučování atp. Tak ani tady před svou práci, jak se zdá, neuteču :)
je už dost pozdě, tak asi splácení svého dluhu (ne)informovanosti ponechám na jindy a vyrazím domů. A po cestě ještě omrknu základnu C IA na kopci, kterou teď prý až nějak moc návštěvují nějací podivně vyhlížející nabušeni Izraelci, asi Mosad – že by příprava na Írán??? Naše bývalá tlumočnice tam v nevědomosti kdysi zazvonila, že hledá práci. Naštěstí vyvázla jenom s několika hodinami výslechu :) dneska už je v USA – dostala statut uprchlíka. Jsme tady v kontaktu s její rodinou.
… další výpadek proudu :) už je asi čas jít... abych to mohl ještě hodit na net. Než pro dnešek vypadne úplně.
Nefunguje mi tady můj mobil, jak jste už možná zjistili (?:)). Mám ale irácké číslo, a každá zpráva od vás je více než vítána. +9647707620427.

jenom poledích pár vět k cestě sem: byla SKVĚLÁ!!!
silvestrovská noc na lavičce na letišti se dala vcelku slušně prospat. Novoroční ráno ve skoro prázdném Istanbulu bylo fakt pěkné, hlavně plavba přes Bosfor a vzdalující se pobřeží Evropy :)
z letadla úchvatné výhledy na mnohá turecká zasněžená pohoří. V Diyarbakiru se mě ujali skvělí kurdové, kteří se o mě starali královsky a s nimiž jsem požil skvělé 2 dny plné super debat a rozhovorů. Třetí a poslední noc v Turecku jsem strávil s dalšímu několika super Kurdy už kousek od hranic. Hranice v pohodě, zatímco se ostatní tlačili u okénka, ja pil s kurdskými celníky čaj. Za hranicemi na mě čekal řidič, který mě vzal celou cestu (asi 6 hodin i s obědem) až do Sulejmanje. Své pocity spojené s návratem a cestou skrze všechny ty roztrhané úchvatné pohoří bez jediného stromu a zapadlé barevné vesničky vám naneštěstí nedokážu popsat ani předat.
Mějte se všichni skvěle a krásně. Ať vás nezasype moc sníh a dokážete najít svou vnitřní radost i v tom všem co tam máte a kde jste.

S láskou. Seh chow.