Pořád ještě z Kurdistánu...

Přátelé, je to už dlouho, co jsem sem naposledy psal. Bylo to hektické období, jelikož dneska jsem měl být už v Praze, ale události dnů i vlivy vyšších mocí chtěly jinak. Stav Anity, která težce onemocněla a pokoušela se z toho vylečit tady, se nezlepšil a bolesti místo, aby ustupovaly se zhoršily. Rozhodla se tedy minulý pátek, kdy jsem já měl už vyrážet na zpáteční cestu, že odletí předčasně zpět do USA. Nemohla letět sama, a proto jako doprovod odletěla s ní o tři týdny dříve i Beth. Odletěly v sobotu, neděli přečkaly u našich iráckých křesťanských přátel v Ammánu, a včera doletěly v pořádku do Chicaga. Jako posila týmu dorazil v sobotu Zach – první mužský člen, co jsem tady. Nově vyškolený moc fajny 22-letý klučina, který je poprvé v týmu v terénu a ještě v tehle části světa. Bylo mě tady potřeba, alespoň na ten počáteční týden pro něho, abych ho proved po městě, pomohl s úkoly a věcmi, které máme rozjeté, než se on trochu do toho dostane. Volal jsem Jance do práce, která s těžkým srdcem svolila na několik dalších dní mé pracovní absence. CPT mi proplatí nové letenky, které jsem si musel koupit. Našel jsem super noční let na neděli 14. z Diyarbakiru (východ Turecka, asi 250 km od hranic z Irákem), kde jsem už přespával po cestě sem, a po pouhých třech hodinách na letišti v Istanbulu, mám za obstojnou cenu přes Kolýn nad Rýnem do Vídně, kde bych měl být v pondělní ráno 15. Jede mi odtamtaď v 11h bus do Brna, kde bych měl být před 14h. Návrat domu tedy ve večerních hodinách. Nástup do práce v úterý 16. v poledne :)

Událo se tady toho za ty dva týdny hodně. Zkrachoval jeden z naších plánů, který jsme zkoušeli rozjet s veničany od hranic. Měli jsme s nimi domluvené setkání, když jsme se dověděli, že je opět ostřeluje Irán. Byli jsme u nich několik dní po tom a hodně je to zlomilo a rozdrtilo jejich naděje na možný trvalejší návrat domů. Na několik dní opět napadl sníh a bylo šílené vidět malé dětí bez ponožek choulící se v nevyhřátém stanu v táboře.

Navštívil nás na několik dní bývalý překladatel týmu z Baghdadu. Hodně jsme spolu mluvili. Vyprávěl mi o svém životě Kurda v centrálním Iráku. O šílených věcech, které prožil, o své nynější práci pro americkou armádu a o šílenostech, které se děly během války, a brutálním chaosu a násilí, který je denním chlebem dnešního celého Iráku. Mluvili jsme hodně o Saddámovi, o násilí všech proti všem, které rozpoutala válka, zvrácené úklady světových politiků a boje o moc politických stran a všemožných (pseudo)náboženských skupin. Jeho kamaráda nedávno roztrhala bomba v autě.
Je to jeden velký chaos a bordel, ze kterého se Irák, který je kolébkou civilizace (kdybyste viděli ty tisíce let staré písemné památky v muzeu v Suleimani) nevyhrabe roky, jestli vůbec někdy alespoň postaví na kolena.
Je mi z toho všeho moc smutno.
Situace v Kurdistanu, který se na minulost snaží zapomenout a utrpení Arabů za svými hranicemi přinejmenším ignorovat, a který se sám zmítá ve spárech dvou despotických politických stran, skrz na skrz prožraných korupcí a touhou po moci, je o něco utěšnější a alespoň o něco malinko více prosvětlená záblesky naděje. I když mnoho lidí se obává nové občanské války, která hrozí po volbách, které mají být příští měsíc. Čím víc se blíží, tím více narůstá mezi lidmi napětí. Vyhrožování a fyzické útoky na opozici nejsou ani tady v Suleimani žádnou výjimkou.

Je toho ve mně opravdu hodně. Těším se, až si o některých z těch věcí, pokud budete chtít, budeme moci promluvit osobně. Vložím sem ještě než odjedu fotky a videa a několik krátších povídání k ním, než odjedu, ale nějaké delší vstupy už necháme na naše brzké setkání.

S pozdravy, nehynoucími díky za vaši podporu a láskou k vám všem.